Když se dnes díváme na noční oblohu rozzářenou pestrobarevnými efekty, málokdo z nás tuší, že srdce československé civilní pyrotechniky po dlouhá desetiletí tepalo na jihovýchodní Moravě. Historie bojkovických ohňostrojů není jen strohým vyprávěním o chemických sloučeninách a střelném prachu. Je to fascinující příběh o odvaze, technologické preciznosti, monumentalitě státních oslav a především o lidech, kteří zasvětili svůj život nebezpečnému, leč překrásnému řemeslu.

Vstupte s námi do éry, kdy oblohu neovládala dovážená asijská pyrotechnika, ale poctivé tuzemské výrobky, jejichž exploze psaly dějiny.

1. Od Vítězslava Kyšera po státní monopol (1936–1954)

Abychom pochopili fenomén bojkovické pyrotechniky, musíme se vrátit do období první republiky. Kořeny této tradice sahají do roku 1936, kdy vizionář Vítězslav Kyšer založil firmu Kyšer a spol. Od samotného počátku se podnik zaměřoval na chemickou výrobu a produkci pyrotechnických směsí. Ačkoliv se podnik brzy přeorientoval převážně na zbrojní výrobu (a po znárodnění byl začleněn pod Zbrojovku Brno), oddělení civilní pyrotechniky zde nikdy nezaniklo.

Zásadní zlom přišel v roce 1954. Závod se osamostatnil pod názvem Vlárské strojírny n.p. Bojkovice (později Zeveta) a stal se jediným podnikem v celém Československu, který komplexně vyráběl velkou profesionální pyrotechniku. Z někdejší zbrojovky se tak stalo absolutní centrum světelné krásy v zemi.

V období let 1954 až 1990 se Zeveta soustředila z více než 95 % na výrobu ohňostrojů pro státní účely tehdejšího režimu. Pokud vás zajímá detailní technický vývoj této továrny a její kompletní výrobní program, nepřehlédněte naši rozsáhlou expozici věnovanou historii podniku Zeveta Bojkovice.

2. Zrod profesionálů: František Brož a přesun do Bojkovic

Po druhé světové válce hledala zbrojovka smysluplné využití pro své vybavené dílny a sklady, které byly obklopeny masivními ochrannými valy. Volba padla na ohňostroje. Počátky civilní výroby v novém režimu však nebyly snadné. Chyběly základní komponenty a první střelmistři neměli dostatek zkušeností, což zpočátku vedlo k několika vážným nehodám.

Situaci stabilizoval a k dokonalosti dovedl František Brož. Tento vyučený drogista, narozený v roce 1905 v Prašném Újezdu, získal své fenomenální znalosti chemie a pyrotechniky už za první republiky. Působil u firmy Hájek v Přemyšlení (více o této osobnosti si můžete přečíst v naší sekci věnované průkopníku Bohumilu Hájkovi) a během okupace pracoval jako chemik v laboratořích v Jablůnce a na Vsetíně.

Jelikož Hájkovy původní prostory přestaly vyhovovat přísným bezpečnostním předpisům pro skladování výbušnin, rozhodlo ministerstvo o definitivní centralizaci výroby do Bojkovic. František Brož se přestěhoval i s manželkou a ujal se vedení. Svým klidným, metodickým přístupem a pověstným smyslem pro humor vybudoval elitní tým.

Zeveta začala fungovat jako celostátní školicí středisko. V roce 1956 zde proběhly vůbec první oficiální teoretické i praktické zkoušky. Zatímco obří ohňostroje v Praze, Brně či Bratislavě odpalovali přímo zaměstnanci podniku (tým pana Brože), pro menší města zde byli školeni příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB), Lidových milicí či lokální střelmistři.

3. Žena, která si hrála s ohněm: Fenomén Věry Slunečkové

Když se řekne pyrotechnik, většina lidí si představí muže. Tváří bojkovických ohňostrojů se však stala žena. Zatímco inženýr Matějíček (vedoucí vývoje) a mistr Brož tvořili technologický mozek podniku, odvahu na samotném odpališti reprezentovala Věra Slunečková.

Její neuvěřitelný příběh neunikl ani dobovému tisku. Koncem dubna roku 1968 o ní slovenský maďarsky psaný časopis Nő (Žena) přinesl detailní reportáž nazvanou příznačně: „Egy asszony, aki a tűzzel játszik“ (Žena, která si hraje s ohněm). Odborný text doprovodily fascinující fotografie F. Spáčila.

Paní Slunečková měla původně v podniku na starosti pouze odbyt a prodej. Velmi brzy však zjistila, že pokud má zákazníkům poskytovat špičkový servis a odborně jim radit, musí do tajů střelného prachu proniknout sama. Absolvovala proto kompletní pyrotechnický kurz a stala se z ní plnohodnotná, certifikovaná odpalovačka s letitou praxí.

„Lidé, kteří tuto elegantní a vzdělanou ženu vídali na běžných nákupech v Bojkovicích nebo na procházkách se synem Milanem, neměli sebemenší tušení, jak extrémně nebezpečné profesi se po nocích věnuje.“ – (Z reportáže časopisu Nő, 1968)

Navlečena do těžkého ochranného obleku z azbestu a celtoviny, s koženými rukavicemi a mohutnou přilbou s obličejovým štítem, to byla často právě ona, kdo pod rouškou tmy rozzářil oblohu nad bratislavskými parky. Byla dokonalým symbolem toho, že výroba v Zevetě vyžadovala nejen svaly, ale především absolutní přesnost, klid a respekt k materiálu.

4. Technologický arzenál: Co létalo na nebe?

Výrobky ze Zevety se vyznačovaly mimořádnou řemeslnou kvalitou. Většina tehdejší produkce neexistovala na volném civilním trhu; šlo o profesionální zakázkovou výrobu. Podívejme se na nejikoničtější produkty, které definovaly světelný design tehdejšího Československa:

Vysokoletné rakety a kulové pumy

Klasická raketa Zeveta využívala jako tělo hliníkovou dutinku (původně nábojnice ráže 26,5 mm), která ukrývala lisovaný černý prach tvořící reaktivní motorek. Tryska byla vyráběna lisováním speciální hlíny. Barvu a efekt signalizoval lakovaný proužek na spodní části (např. žlutý s černým znamenal zlatý chvost, stříbrný lak znamenal záblesk a třesk). Vybuchující tablety, tzv. světlice typu Petit, vytvářely na nebi majestátní obrazce.

Létavice: Královna hluku

Mezi naprosté legendy patřila Létavice. Šlo o mohutný válcový výrobek (italského typu) s povrchem v charakteristické barvě khaki. Létavice vynikala stříbrným chvostem při vzletu a následným obrovským zvukovým výbuchem. Pro svou hlučnost a vizuální dominanci byla považována za nejefektnější výrobek Zevety a zapsala se dokonce i do historie československého filmu, kde byla s oblibou využívána.

Bengálské ohně a Brilantní fontány

Bengálská pochodeň byla válcové těleso z papíru (průměr 27 mm, délka 350 mm) naplněné speciální světlicovou složí (cca 200 g). Spodní část tvořil kovový hrot pro zapíchnutí do země. Doba hoření se pohybovala od 3 do 7 minut v sytých barvách. Příbuzným efektem byla Fontána brilantní nebo složitější Tříramenný vějíř – statické těleso tvořené třemi spojenými fontánami, které po zažehnutí chrlily zářivé jiskry do tvaru širokého vějíře.

Kinetické efekty: Pískající běžec a Japonské slunce

Zeveta uměla oblohu i rozhýbat. Japonské slunce představovalo speciální sestavu, která se po zažehnutí sama uvedla do prudkého rotačního pohybu. Odstředivá síla metala do okolí zlatožluté či stříbrné jiskry, doplněné o barevné plameny z přídavných válcových tělísek.

Technickým unikátem byl Pískající běžec. Šlo o pevnou papírovou dutinku s trubičkou pro zavěšení na vodorovně natažený ocelový drát (minimální délka drátu musela být 50 metrů). Prudký vývin plynů běžce vystřelil podél drátu za ohlušujícího hvizdu. Zajímavostí je i chemický vývoj – zatímco původně běžec pískal díky směsi chlorečnanu draselného a kyseliny gallové, z bezpečnostních důvodů Zeveta později přešla na stabilnější chloristan draselný s benzoanem sodným.

5. Prvomájové oslavy a společenský fenomén

Organizace ohňostrojů byla v dobách Československa podřízena přísnému řádu a monumentalitě. Ohňostroje tvořily neodmyslitelnou kulisu státních svátků. Zdaleka nejoblíbenější byly ty prvomájové, které se často odpalovaly již v předvečer Svátku práce, tedy 30. dubna. Bližší pohled na tyto masové akce nabízí náš speciální článek věnovaný fenoménu prvomájových ohňostrojů.

Ohňostrojné slavnosti byly vnímány jako symbol společného úspěchu. Pražské ohňostroje se tehdy střílely z ikonických míst – z Letenské pláně, ale také ze strmých svahů Seminářské zahrady.

Bývalý odpalovač a pamětník Oldřich Juračka, který s týmem mistra Brože objel republiku, však nejraději vzpomínal na Slovensko, konkrétně na Nitru. Zatímco jinde měly oslavy ryze politický podtext, v Nitře patřily ohňostroje k filmovým festivalům a celoslovenským dožínkám. Odpalovalo se přímo z historického areálu Nitranského hradu, sídla biskupa. Jak Juračka vzpomíná, vyžadovalo to nejen technickou brilanci, ale i hluboký respekt k památkám.

Specifické kouzlo měly i severní Čechy. V Děčíně se využívala jedinečná lokace – divácky nejatraktivnější efekt, tzv. stříbrný ohněpád (vodopád), byl pravidelně spouštěn přímo ze skály tamního zámku. Nádherný odraz světel na noční hladině řeky Labe vytvářel neopakovatelnou atmosféru a položil základ tradici, která v Děčíně žije dodnes.

6. Stíny pyrotechnického řemesla: Rizika a Státní bezpečnost

Vyprávění o bojkovických ohňostrojích by nebylo úplné, kdybychom opomenuli obrovská rizika s nimi spojená. Byla to profese balancující na hraně, kde sebemenší chyba, technologický defekt nebo vlhkost mohly znamenat katastrofu.

• Drama na Slavíně: Z příkazu tehdejšího ministra Bacílka byl v Bratislavě odpálen ohňostroj u památníku padlých sovětských vojáků. Došlo zde ke kritickému vznícení zvukových efektů, které byly připraveny k odpálení z moždířů na zemi. Zatímco přidělení hasiči v panice ustoupili, pyrotechnici museli hledat záchranu života přikrčeni přímo u masivních obvodových zdí památníku, zatímco kolem nich explodovaly těžké pumy.

• Nehody a zranění: Navzdory přísným školením nebyla nouze o úrazy. Pamětníci zmiňují například vážné poranění krku jednoho z odpalovačů přímo během pražského ohňostroje, kvůli kterému téměř trvale přišel o hlasivky.

• Vyšetřování StB (1962): Zcela specifickou kapitolou byl politický tlak. V roce 1962 došlo na Staroměstském náměstí v Praze k vážnému incidentu. Během projevu tehdejšího předsedy vlády Viliama Širokého vybuchla v davu manifestantů neznámá výbušnina. Vzhledem k tomu, že ve městě operovali bojkovičtí pyrotechnici, okamžitě se na ně zaměřila Státní bezpečnost (StB). Oldřich Juračka, Věra Slunečková, řidič Josef Huška a další byli podrobeni tvrdým výslechům pro podezření z atentátu. Svou nevinu prokázali jen díky obrovskému štěstí – jejich vozy s naloženým ohňostrojem totiž parkovaly na přísně uzamčeném a střeženém nádvoří ministerstva strojírenství, kam jim parkování zařídil známý Karel Uchytil. Fyzicky tak bylo vyloučeno, že by jejich materiál na náměstí unikl.

Závěr: Konec slavné éry a odkaz Zevety

Téměř padesátiletá historie zlaté éry bojkovických ohňostrojů se začala uzavírat s příchodem celospolečenských změn po roce 1989. Centrálně řízené státní oslavy ustaly a trh se otevřel levnější zahraniční produkci. Výroba velké civilní pyrotechniky v Zevetě byla ukončena a poslední zásoby ze skladů byly rozprodány.

Uzavřela se tak kapitola jedné z nejzajímavějších technických disciplín v naší historii. Odkaz inženýra Matějíčka, mistra Františka Brože, odvážné Věry Slunečkové a desítek dalších odpalovačů však žije dál. Dnes nám jejich mistrovství připomínají už jen pečlivě uchované inertní exponáty v našich muzejních sbírkách, zažloutlé katalogy s nákresy Létavic a Japonských sluncí a vzpomínky pamětníků na doby, kdy noční oblohu rozzářil poctivý český střelný prach.