Historie střelného (černého) prachu

Černý prach, který je základní složkou zábavní pyrotechniky, byl vynalezen před více než tisíci lety. Ale historie ohňostroje je mnohem delší.

Černý střelný prach je nejstarší známou výbušninou na světě, patřící do podkategorie střelivin. Byl objeven v období sedmého až devátého století v Číně. Nejdříve byl využíván v léčitelství jako přísada, později pro pohon raket, jako náplň granátů a jsou známy dokonce i bambusové pušky.

Až do poslední třetiny 19. století neměl klasický střelný neboli černý prach v podstatě konkurenci a jeho základní složení se prakticky neměnilo; od všech předcházejících zápalných směsí se odlišoval především obsahem ledku. Ten pravděpodobně objevil na přelomu 3. až 4. století taoistický mnich Ke Chung. K zahánění zlých duchů byly používány speciálně upravené bambusové hole, které po vhození do ohně explodovaly za ohlušujícího zvukového efektu. Ve staré Číně byly okolo poloviny prvního tisíciletí tak rozsáhlé znalosti o střelném prachu, že se jim alchymisté arabského a latinského společenství přiblížili až někdy v 11. až 13. století.

Traduje se, že střelný prach v Evropě vynalezl anglický mnich a vědec  Roger Bacon, ovšem v německých pramenech se zmiňuje Berchtold Schwarz, podle něhož by se prach nazýval „černý“. Pravděpodobnější je ovšem to, že černým prachem je nazýván pro svou barvu.

Ve třináctém století pronikl střelný prach do Evropy. Už ve čtrnáctém století zde existovala prosperující výroba palných zbraní, která vedla k postupnému zániku rytířů jako středověkých bojovníků. Ve velkém se palné zbraně začaly používat v patnáctém století husity. Husitská terminologie pojmenování tehdejších střelných zbraní tak možná pronikla do různých světových jazyků. Stále je např. živý výraz pistole (anglicky pistol) vzniklý z českého píšťala (nejlehčí varianty ručních palných zbraní), nebo anglické howitzer (něm. Haubitze) z původně české houfnice a pravděpodobně také kanón (z kánon).

V českém válečnictví nabyly střelné zbraně význam zejména v 15. století v období husitských válek. První zmínka o výrobě střelného prachu v českých zemích pochází z roku 1432. Jedním z několika evropských vojevůdců, kdo destruktivního účinku střelného prachu využívali, byl Jan Žižka z Trocnova. Česká lehčí píšťala (připomeňme, že z tohoto českého slova vzniklo mezinárodní slovo „pistole“) a těžší hákovnice, husitská houfnice a tarasnice, se rozšířily nejen do sousedních států, ale i do zemí vzdálených. Teprve až o tři století později se střelný prach uplatnil jako trhavina při těžbě uhlí a rud. První odstřel horniny provedl v roce 1627 střelmistr Kašpar Weindl ve slovenské Baňské Štiavnici.

Ledku sedm dílu vezmi
a pět uhlíků z lískového dřeva,
až zamícháš obé za zavřenými dveřmi,
pět dílů síry přidat je třeba.

Ovládneš-li toto mocné umění,
vyvoláš hrom a velké zděšení.

Ale na ruce pozor dej,
měj i ty trochu strach
a z mysli nepouštěj,
že omámil tě černý prach.