Ing. Jiří Berger byl významnou osobností české filmové pyrotechniky, jehož práce zásadně ovlivnila vizuální stránku mnoha filmů a televizních projektů. Narodil se 25. září 1930 a svou profesní dráhu zasvětil tvorbě speciálních efektů, které dodávaly filmům na autentičnosti a dramatičnosti.

Počátky kariéry a první úspěchy

Po absolvování Vojenské technické akademie v roce 1954, kde se specializoval na chemii a výbušniny, začal Jiří Berger pracovat v technickém ústavu ministerstva vnitra na technických vynálezech pro rozvědku. Jeho vstup do filmového průmyslu nastal v roce 1967, kdy byl doporučen jako pyrotechnik pro film Václava Vorlíčka Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. Tento projekt odstartoval jeho dlouhou a plodnou spolupráci s filmovým studiem Barrandov.

V roce 1975 nastoupil do Československé televize, kde založil oddělení speciálních efektů. Během své kariéry se podílel na více než 150 filmech, včetně Trháku, kde realizoval slavnou scénu s explozí na návsi, a Tankového praporu.

Můj kamarád František Říčka, tehdy šéfdramaturg armádního filmu, mi řekl: Poslyš, ty jsi takový hračička, do filmu Konec agenta W4C by potřebovali malý atomový výbuch na letišti. Tak jsem se do toho pustil a k plné spokojenosti ho uskutečnil. Jenže pak chtěli ještě výbuch granátu u letiště na křižovatce, já vůbec netušil, že se záběr může opakovat, takže jsem už neměl materiál. Naštěstí od Kladna přišla mlha, režisér Václav Vorlíček povídá Až zítra! a do druhého dne jsem se vybavil, vzpomíná ing. Jiří Berger na své začátky.

U filmu Ať žijí duchové bylo pár efektů, se kterými by si současný počítač snadno poradil, ale tehdy se to muselo dělat tradiční technikou. Třeba ohnivý nápis byl dost problém, protože aceton rychle vyprchával. A v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku si povšimněte garáží se zataženými vraty z vlnitého plechu.

Akční scény a požáry se totiž točily u dnešního metra Malostranská, tehdy tam byly podzemní garáže ministerstva kultury a v jedné z nich stála ministerská tatra šestsettrojka, takže jsme museli dávat pozor.“

U seriálu Návštěvníci rozstřílel auto samopalem, vyhodil do povětří cisternu a zapaloval dům mladého génia, ale to prý nebylo nic zvláštního. Zato Zbraně pro Prahu zažily po explozi utrženou střechu, která popravila kachnu na dvorku, či historku s Jiřím Kodetem, který nechal mezi sebe a pancéřovou pěst postavit izolační stěnu a právě tou ochranou mu větrný poryv uštědřil ránu.

Spolupráce s renomovanými režiséry

Během své kariéry spolupracoval s řadou významných režisérů. S Václavem Vorlíčkem pracoval na filmech jako Pane, vy jste vdova! a Adéla ještě nevečeřela. V Pane, vy jste vdova! měl za úkol sestřelit vánoční ozdobu z hlavy Ivy Janžurové pomocí malorážky, což vyžadovalo mimořádnou přesnost a důvěru mezi hercem a pyrotechnikem.

S režisérem Oldřichem Lipským spolupracoval na filmech Čtyři vraždy stačí, drahoušku a Ať žijí duchové. V Čtyři vraždy stačí, drahoušku realizoval scény s výbuchy v garážích ministerstva kultury, kde musel dbát na bezpečnost okolí i techniky. Během natáčení si všiml, že jeden z kaskadérů “zemřel” již podruhé, na což Lipský reagoval s humorem: “Kdo u nás neumře aspoň dvakrát, nemá nárok na honorář.”

Zahraniční projekty a technické inovace

Jiří Berger se podílel i na zahraničních projektech, například na americkém filmu Most u Remagenu, který se zčásti natáčel v Československu. Pro tento film vyvinul speciální efekty, které přispěly k jeho autentičnosti. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 bylo natáčení přerušeno a dokončeno v Itálii.

Pozdější kariéra a odkaz

Po Listopadu zase pracoval na cyklu Mladý Indiana Jones, kde angličtí pyrotechnici řešili, jak se má nádrž na vodu po zásahu granátu zřítit těsně za Indym projíždějícím na motocyklu. „Mají povolenou jedinou trhavinu, takzvanou bleskovici; my jim navrhli semtex a oni mysleli, že semtex se vyrábí výhradně pro irské teroristy.“ Jeden slavný výbuch filmového pyrotechnika si okamžitě vybaví snad každý divák: patří totiž ke komedii Zdeňka Podskalského Trhák. Berger v něm rozmetal trhavinou hnůj tak reálně, že prý málokdo stačil uhnout, a hlavně odpálil jihočeskou náves, tedy polystyrenové nástavce selského baroka nadité náložemi. Ano, to je ta slavná scéna, kdy Ladislav Smoljak coby režisér ukazuje – Já pak takhle mávnu – a přijde exploze.

A jak to bylo doopravdy? „Celá náves byla kvůli filmování bez oken, ale štáb se balil a už tam najížděla sklenářská auta,“ uzavírá Jiří Berger své vyprávění.

Jiří Berger byl známý svou precizností, kreativitou a schopností realizovat i ty nejnáročnější pyrotechnické efekty. Jeho práce zůstává dodnes inspirací pro nové generace filmových tvůrců a jeho přínos české kinematografii je nezpochybnitelný.

Použitý text a fotografie iDnes, Česká televize