Období Rakousko-Uherska až první republiky

V období Rakousko-Uherska, stejně jako v letech první a druhé světové války, byla zábavní pyrotechnika na našem území skutečně výjimečnou záležitostí. Pro běžné obyvatelstvo byla pyrotechnika prakticky nedostupná a její prodej byl striktně omezen. Většina produkce byla určena výhradně pro profesionální využití – tedy pro velké veřejné ohňostroje, slavnostní příležitosti či armádu.

I přesto zde vzniklo několik významných firem zaměřených na výrobu nejen zábavní, ale především profesionální pyrotechniky a také realizaci ohňostrojů. Významnou postavou byl například první koncesovaný pražský pyrotechnik pan Bohumil Hájek. Právě on provozoval v Praze vůbec první (a tehdy zřejmě i jedinou) specializovanou prodejnu pyrotechniky, která fungovala zároveň jako obchod s žertovnými předměty. S dnešním široce dostupným prodejem zábavní pyrotechniky se však tehdejší obchod nedal srovnat – pyrotechnika byla velmi drahá a dostupná jen omezenému okruhu zákazníků.

Velkolepé ohňostroje byly v té době společenskou událostí, která se obvykle konala jen při výjimečných příležitostech – například během oslav Svatojánské noci. V sortimentu obchodu pana Hájka se tehdy objevovaly produkty jako vánoční prskavky, bouchací kuličky, bouchací žabky, pochodně či bengálské ohně. Tyto výrobky však zůstávaly výsadou pouze několika vyvolených a masový prodej, jak jej známe dnes, byl v té době nemyslitelný.

Za zmínku stojí také další průkopníci české pyrotechniky – například Ing. Jaroslav Velinský (spojený později se zbrojovkou Jablůnka) a Vítězslav Kyšer (zbrojovka Zeveta). Oba začínali s výrobou pyrotechnických složí a na základě koncese se věnovali tovární výrobě i prodeji ohňostrojných látek a předmětů. Jejich inovace a podnikatelské aktivity významně ovlivnily další směřování pyrotechniky v českých zemích.

Období 1948 – 1989

Po roce 1948 došlo v Československu z politických důvodů k zásadní změně v přístupu k volnému prodeji zábavní pyrotechniky. V rámci tehdejší státní politiky nebylo v zájmu režimu, aby byla pyrotechnika veřejně dostupná a volně šířená mezi obyvatelstvem. Výsledkem bylo, že prodej zábavní pyrotechniky byl prakticky zcela zastaven.

Běžný spotřebitel si v této době mohl pořídit pouze několik málo produktů – konkrétně vánoční prskavky a tzv. kapslíky do dětských pistolek. Vše ostatní, co by mohlo být zneužito nebo považováno za „rozptýlení od socialistické výchovy“, bylo mimo zákon a široké veřejnosti nedostupné.

Významnou výjimkou v rámci této přísné regulace bylo odvětví modelářské raketové techniky. Roku 1962 byl v Praze založen Klub raketových modelářů Svazarmu, který otevřel novou cestu pro technické nadšence a mladé modeláře. V roce 1966 byl ve specializovaných prodejnách pro modeláře zahájen prodej raketových motorků, které umožnily vznik nového odvětví – raketového modelářství.

Prvním dostupným motorkem byl typ Synjet S2, vyráběný v závodě Synthesia Semtín, Pardubice. Tento motorek měl hliníkovou spalovací komoru, ocelové tryskové dno, několik těsnicích prvků a ocelovou sponu, která držela celý motor pohromadě a zároveň fungovala jako tlaková pojistka proti prasknutí komory. Do spalovací komory se před každým startem vkládala tableta tuhé pohonné hmoty (TPH) a zápalnice. Po sestavení byl motor vložen do držáku v modelu, zápalnice vyčnívala z trysky. Po jejím zapálení a rozhoření TPH byl model vypuštěn hodem rukou. Po vyhoření pohonné náplně pokračoval model v letu jako kluzák. Výhodou tohoto řešení byla opakovaná použitelnost samotného motoru – stačilo vyměnit tabletu TPH a zápalnici.

Na vývoji modelářských raketových motorů pracovali v té době také v závodě všeobecného strojírenství (ZVS) v Dubnici nad Váhom. Právě zde byly vyvíjeny a vyráběny raketové motory pod názvem Adast o průměru 22 mm. V roce 1966 pak v ZVS Dubnica nad Váhom výrobu motorů Adast 22 mm ukončili a přešli na modernější motory o průměru 18 mm s papírovým pláštěm, což přineslo další rozvoj modelářského raketového sportu.

Toto období bylo tedy charakteristické přísnou regulací, ale současně i vznikem a rozvojem oboru modelové raketové techniky, který umožnil technicky zdatným jednotlivcům a mládeži zapojit se do světa raket a pyrotechniky alespoň v omezené míře a pod dohledem organizovaných struktur.

V tomto období skutečně nebylo možné legálně zakoupit žádné jiné pyrotechnické výrobky, jako jsou rakety, fontány, římské svíce či petardy. Výroba zábavní pyrotechniky v Československu prakticky neexistovala – s výjimkou vánočních prskavek, které představovaly jediný oficiálně dostupný produkt tohoto druhu na trhu. Ostatní druhy zábavní pyrotechniky se zde nevyráběly a běžně se k veřejnosti nedostávaly ani z dovozu.

Touha po silnějším efektu ale vedla některé jedince k improvizaci. Jako náhrada za nedostupné petardy často posloužily například startovací (poplašné) nebo nastřelovací nábojky různých ráží, které byly dostupné v obchodech s loveckými potřebami. Tyto nábojky sice nebyly určeny primárně k zábavnímu využití, ale díky své zvukové intenzitě a snadnému použití se staly oblíbenou alternativou především v období Silvestra. Tímto způsobem si lidé alespoň částečně nahrazovali chybějící nabídku zábavní pyrotechniky a vytvářeli vlastní, improvizovanou podobu oslav.

Neexistoval zde ani dovoz zábavní pyrotechniky z ostatních evropských zemí. Pyrotechnika určená pro širokou veřejnost byla v tehdejším Československu doslova tabu a vzhledem k téměř nulové šanci získat jakékoliv informace o její výrobě či účincích lidé často riskovali nejen své zdraví, ale i životy ostatních při domácích pokusech o výrobu pyrotechniky. Nejčastějším „receptem“ bylo například míchání Travexu (průmyslové hnojivo) za účelem výroby dělobuchů. Rozšířené byly také pokusy s karbidem vápníku a acetylénem, nebo míchání suříku s dalšími látkami pro výrobu bouchacích kuliček.

V extrémních případech se objevovaly dokonce pokusy o domácí přípravu vysoce nebezpečných organických peroxidů typu TATP nebo HMTD, jejichž výroba i manipulace jsou mimořádně rizikové a vedly často k závažným úrazům. Těm méně zkušeným postačil lidový „návod“ na sestrojení improvizované petardy ze dvou šroubů a matky naplněné směsí z hlaviček sirek, případně výroba šipky s ocelovým hrotem, do níž byl napěchován autoventilek se zápalnou směsí.

Slušný rachot také způsobila eternitová taška vhozená do ohniště, zatímco z celuloidového filmu – později i ze školního pravítka – vznikala velmi funkční a efektní dýmovnice. Tyto domácí pokusy byly běžné nejen mezi dětmi a mládeží, ale občas i mezi dospělými, a svědčí o tehdejší absenci oficiální nabídky i elementární osvěty v oblasti bezpečnosti práce s výbušninami a pyrotechnikou.

Známé jsou však i případy, kdy se lidé pouštěli do krajně nebezpečných experimentů, například do neodborného rozebírání vojenské munice nebo dokonce domácí výroby extrémně citlivých a rizikových exploziv, jako je nitroglykol či nitroglycerin. Velmi častým jevem bylo také ilegální přenášení vojenské imitační pyrotechniky domů po ukončení povinné vojenské služby – zejména se jednalo o různé druhy výbušek, dýmovnic, světlic nebo hliníkové nábojnice ráže 26,5 mm, které pak bývaly používány zejména během silvestrovských oslav. Tyto aktivity byly nejen nelegální, ale zároveň znamenaly vysoké riziko vážných zranění nebo dokonce ohrožení života.

Až v průběhu 70. a 80. let se objevila určitá šance získat – nebo spíše propašovat – zábavní pyrotechniku, nejčastěji z tehdejší Německé demokratické republiky (DDR). Zatímco v Československu byla zábavní pyrotechnika stále tabu, v ostatních zemích Evropy byla její výroba i volný prodej zcela běžný. Například z Maďarska bylo možné obstarat drobnou pyrotechniku, zejména malé kapslíky do dětských pistolek, z Polska se pak vozily kapslíky nebo takzvané „špuntovky“. K největším producentům zábavní pyrotechniky v Evropě v té době patřilo Německo a Nizozemsko.

Konkrétně v DDR byl největším výrobcem zábavní pyrotechniky závod VEB Pyrotechnik Silberhütte, jehož historie sahá až do roku 1440. Původně zde probíhala výroba stříbra, zpracovávala se ruda z okolních dolů a postupně se závod rozšiřoval o chemickou výrobu – například kyselin, mýdel, olejů či tuků. Významný mezník nastal v roce 1790, kdy kníže Alexius Friedrich Christian von Anhalt-Bernburg udělil místnímu majiteli privilegium postavit práškový mlýn pro výrobu černého, zápalného i loveckého prachu. Výroba zábavní pyrotechniky zde byla zahájena od roku 1893.

Závod VEB Pyrotechnik Silberhütte se stal během 20. století významným producentem jak zábavní pyrotechniky pro širokou veřejnost, tak i profesionálních pyrotechnických efektů určených pro velké ohňostroje či speciální akce. Výrobky této firmy byly proslulé svou kvalitou a v tehdejším Československu představovaly pro milovníky pyrotechniky doslova nedostupné zboží. Přesto se některé z nich na naše území dostávaly neoficiální cestou a byly velmi ceněné.

Ano, typická prodejna zábavní pyrotechniky v zemích jako bylo tehdejší NDR (DDR), ale například i v Maďarsku, Polsku či na Západě, vypadala velmi podobně jako později u nás v ČSFR začátkem 90. let. Sortiment zábavní pyrotechniky byl často součástí běžných obchodů, především drogerií, papírnictví a někde i hračkářství.

Jak to přibližně vypadalo:

V závodě VEB Pyrotechnik Silberhütte (Freiberg) se kromě zábavní pyrotechniky vyráběla také munice a speciální pyrotechnické prostředky určené pro záchranné složky a armádu. Jednalo se například o různé signalizační a záchranné prostředky, jako byly osvětlovací rakety, ruční světlicové pochodně nebo barevné dýmovnice. Tyto produkty byly využívány například při vojenských cvičeních, k signalizaci v případě nouze nebo pro zvýšení bezpečnosti při práci záchranářů, hasičů či policie. Výroba těchto prostředků byla významnou součástí produkce závodu a přispívala k jeho renomé nejen v rámci DDR, ale i na mezinárodní úrovni.

V celé tehdejší ČSSR existoval v podstatě pouze jediný podnik specializovaný na výrobu profesionální ohňostrojné pyrotechniky – Zeveta Bojkovice. Tento závod procházel v průběhu své existence několika názvy a organizačními změnami: původně nesl jméno Kyšer a spol. chemická, zbrojní a pyrotechnická výroba, později byl součástí Zbrojovky Brno, následně fungoval jako Vlárské strojírny n.p. Bojkovice a nakonec nesl název Zeveta Bojkovice.

Výroba v tomto podniku byla zaměřena výhradně na profesionální pyrotechniku určenou pro velké slavnostní ohňostroje, nikoli pro běžnou veřejnost. Tyto ohňostroje byly určeny především pro významné státní a politické události, jako byly oslavy výročí „vítězného února“, 1. máje, 9. května, Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), novoroční oslavy nebo slavnostní otevření významných stavebních děl, například přehrady Slapy v roce 1954 či Orlíku v roce 1961.

Zeveta Bojkovice se tak stala klíčovým a v podstatě monopolním výrobcem profesionální ohňostrojné pyrotechniky v Československu a její výrobky byly neodmyslitelnou součástí všech velkých státních slavností a veřejných ohňostrojů tehdejší doby.

Období po roce 1989

Období po 17. listopadu 1989 znamenalo pro Československo zásadní politické i ekonomické změny. Pád komunistického režimu otevřel cestu k pluralitní demokracii a plánovaná ekonomika byla postupně nahrazována tržním hospodářstvím. Tyto změny přinesly značnou nejistotu zejména pro tradiční zbrojovky, které desítky let vyráběly zbraně a munici pro potřeby státu. Aby přežily v nových podmínkách, hledaly nové výrobní a obchodní příležitosti – jednou z nich se stala výroba zábavní pyrotechniky.

Zeveta Bojkovice

Zeveta Bojkovice měla za sebou již od 50. let bohaté zkušenosti s výrobou profesionální pyrotechniky pro ohňostroje. V nových poměrech zahájila výrobu tzv. „zahradních ohňostrojů“, kam patřil například stříbrný zahradní „vodopád“ (ohněpád), sada světlicových raket, petarda Zeveta nebo malá hvízdající raketa Fiesta Sibilante s různými efekty (světlice, exploze apod.).

Jablůnka nad Bečvou

Podobně jako Zeveta i Jablůnka měla tradici ve výrobě speciální pyrotechniky a po roce 1989 se zde začala vyrábět zábavní pyrotechnika, hlavně motorky pro vysokoletné rakety různých druhů, velikostí i efektů, a papírová tělesa pro římské svíce.

Pyros Praha

Výrobu zde mezi lety 1991–92 rozběhl Ing. Rychecký. Raketové komponenty a tělesa římských svící pro Pyros Praha zajišťovala Jablůnka nad Bečvou, slože i raketové motorky také. Světličky pak dodávala Explosia Pardubice. Pyros vyráběl vysokoletné rakety, římské svíce, barevné stroboskopické tyčinky, fontány Geyser a další. Výroba však kvůli expanzi levné čínské pyrotechniky po několika letech skončila.

Konštrukta, n.p., Trenčín (později Konštrukta-Defence, a.s.)

Také v Trenčíně přišla po zbrojařské konverzi v roce 1990 myšlenka na výrobu zábavní pyrotechniky. Vyráběly se zde zábleskové petardy „Tresk“. Výroba skončila v letech 1993–94 kvůli nekonkurenceschopnosti vůči dovozu z Číny.

ADAST, n.p. (Adamovské strojírny, později ZVS Dubnica nad Váhom)

Již během 80. let zde vznikaly raketové motorky pro modeláře. Po revoluci byla zahájena výroba zábavní pyrotechniky. Prvními výrobky byly petardy a vysokoletné rakety s názvem „Maska“ (z iniciál inženýrů Masár a Kanócz).

Privatex Pyro s.r.o.

Firmu založil Ing. Masár v roce 1991. Výroba začala v roce 1992 ve zbrojovce Slavičín, prvními výrobky byly plastové vysokoletné rakety a světličky (dodávala Explosia Pardubice).

Drutep

Společnost vznikla v roce 1952 a dodnes vyrábí vánoční prskavky jako jediný producent v Evropě.

Mezinárodní výrobci
Největším výrobcem zábavní pyrotechniky na světě je Čína. V Evropě dominují Itálie a Španělsko (ohňostroje), Německo se zaměřuje hlavně na zábavní pyrotechniku.

Přechod k tržní ekonomice po roce 1989 znamenal pro československé výrobce pyrotechniky rozvoj, ale také tvrdou konkurenci ze strany dovozu, především z Číny, což vedlo k zániku nebo změně zaměření řady tradičních podniků. Přesto vzniklo několik nových značek a výrobků, které na přelomu 20. a 21. století obohatily domácí i evropský trh.